close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Za všechno může....Robinson Crusoe

25. října 2016 v 21:58 | Minijídlo |  O tvoření minijídla
V divadelní hře Posel z Liptákova Zdeněk Svěrák začíná svůj seminář slovy: "Na besedách se mě často ptají, jak k tomu došlo..." Dovolím si větu trošku pozměnit - na žádné besedě se mě ještě nikdo na nic nezeptal, ale stejně vám řeknu, jak k tomu došlo, že jsem se pustila do modelování miniatur.
Víkendy a prázdniny svého dětství jsem trávila na chatě v brdských lesích. Nebyla to chata, ale stavba domu, která trvala deset let, a podle toho většina zahrady vypadala. V potu tváře se tam sice dobývalo ze země něco zeleninového, ale těžká jílovitá a kamenitá půda vydávala pórky tlusté jak čínské jídelní hůlky, pár nedomrlých mrkví a ředkvičky velikosti a kvality kuličkových ložisek. Lepší bylo se zdejchnout někam, kde člověk nebyl zahlédnut, aby mu nebyla přidělena nějaká práce, což bylo nejlepší v malém svahu, který vedl k potoku. Spíš močkotoku, ve slušné verzi. Tam jsem si líně hrabala v zemi a doufala, že vyhrabu nějaký archeologický nález a vejdu do dějin, abych nemusela vcházet do školy.
V létě roku 1988, bylo mi dvanáct let a byla jsem osvícena četbou Robinsona Crusoe. Mnou vlastnoručně vykutaná hromada jílu, která popisem připomínala Robinsonovu hlínu z Rajského údolí, nevydala ani druhou Věstonickou venuši, ani stopy kostí s pozůstatky keltských šperků, ani pěstní klín - nástroj opočlověka. Bylo třeba s materiálem naložit jinak. Jíl jsem prosila sítkem z pískoviště, abych ho zbavila největších kousků kamení a jiných nečistot a jala se ho zpracovávat. Ke zpracovávání hlíny měl Robinson několik velikých želvích odželvených krunýřů. Sehnat odželvený krunýř na zpracování jílu bylo v té době nemožné, vzpomeňte si, co všechno tehdy nebylo k sehnání. Brdské lesy mi žádné krunýře neposkytly, nepočítám-li mrňavé krovky "hrdobců, jimž hrouda nohy víže". Vzala jsem zavděk naprosto neromantickým kyblíkem a hrnkem vody a tam moje ruce okusily tvárnost konečně velikého množství modelovacího materiálu, který mi byl k službám.
Robinson Crusoe si z nahrabaného jílu vyráběl nádobí. Nejdřív plácal šišaté hrnečky a misky, pak se pouštěl do větších hrnců, aby mohl lépe uchovávati kozí mléko. Po mnoha pokusech opálil jednu z desek z trosek lodi tak, aby nabyla tvaru kruhu. Desku položil na zaoblený kámen, jednou rukou desku otáčel a druhou tvaroval hrnec. Po deseti pokusech měl hrnec již okrouhlý tvar. Zajímalo by mě, jestli autor Daniel Defoe někdy tuhle metodu zkusil. Já jo. Je mi líto, takhle to fakt nejde. Mýtus zbořen. Prkýnko ze stavby na kusu kamene nejde jednou rukou otáčet tak, aby druhá ruka cokoliv tvarovala a nevypadalo to jako kus něčeho, co už někdo někdy snědl.
Pustila jsem se tedy do výroby několika neforemných misek, stejně jako Robinson jsem je nechala na slunku vyschnout a pak, když nastal čas večeře (opékání buřtíků), naskládala jsem misky do středu ohniště, a kolem byl rozpálen oheň na buřtíky. Na konci večera pár misek prasklo, některé zůstaly v celku. Jedna půlka očouzená, druhá do červena vybarvená a pokapaná mastnotou. Pokus o naplnění vodou dopadl stejně jako v knize, rozmočením a rozpadem. Robinson následně objevil glazuru, když vařil slanou vodu a hrnec mu puknul a jeho povrch byl pokryt hladkou polevou. Upozorňuji všechny, že jsem vyzkoušela všechny možné koncentrace soli, a ani v jednom případě nebyl povrch pokryt polevou. Tak to taky zkoušet nemusíte.
Nádobí jsem dala k ledu, s hlínou je možné dělat přece i jiné věci. A tak vznikla moje úplně první socha. Indián po kolena ponořen v soklu, protože se mu jinak podlamovaly nohy, i když byly vyztužené drátem ze stavby. Horké slunce sochu vysušilo, ale do ohniště se mi jí nechtělo dávat. Pokapat hrdinu mého dětství mastnoutou ze špekáčků mi přišlo nedůstojné. Mezi barvami a laky jsem tajně uzmula Lignol - olejový lak na nábytek. Vysušený Vinnetou byl natřen Lignolem a díky tomuto laku stále ještě drží pohromadě. Semtam už něco odpadlo, je to už přece jen 28 let co zřel světlo světa. Ale tady na fotce přetrvá snad věky, spolu s dalšími výrobky, které se z těch pradávných dob dochovaly.



Pak už to šlo ráz na ráz. Modelovat mě bavilo, akorát vlastnosti brdského jílu a nedostatek informací mi neumožňovaly udělat pořádnou stojící sochu, pokud to nemělo sukni až na zem. Proto jsem maskulina modelovala sedící nebo klečící a už jsem je vybarvovala temperami. O akrylových barvách jsem tehdy neměla tušení, vlastně ani nevím, jestli u nás do roku 1990 byly k sehnání.


Z počátku 90. let je zachována tato soška andského indiána - to jsem začala chodit na střední školu a na Václaváku vyhrávali jihoameričtí "indiáni". Chodila jsem na ně koukat docela často, protože to nebylo od mé školy daleko a jeden z nich vypadal jako ucházející double George Harrisona z Beatles. Ach ty hormony mého mládí.
Brdský jíl se mnou setrval až do roku 1994, kdy jsem se osamostatnila, nastoupila do svého prvního zaměstnání a stala se majitelkou prvního konta. Tehdy jsem objevila výtvarný obchod, kde měli hrnčířskou hlínu. Balík jsem zakoupila, dovlekla si ho prostřednictvím MHD domů a konečně jsem vyzkoušela o třídu lepší matroš. Pec k vypálení jsem stále neměla k dispozici, tak sochy byly stále vybarvované temperami a přemalované lakem (plechovka Lignolu vydržela léta).




Od roku 1998, jsem začala sdílet život se svým dnešním chotěm, který vlastní mladší sestru. Ta po maturitě začala pracovat ve své hrnčířské dílně. Švagrová je neskutečně šikovná, její hrnky byly dokonale vymazlené, ryla na ně překrásné a vtipné obrázky nejrůznějších zvířátek a sluníček - ale bohužel, uživit se řemeslem nebylo snadné. Stala se tak běžným zaměstnancem a dílna zmizela pod nánosem věcí, které se do sklepa nastrkaly "na pak". V tom období, kdy jsem tu a tam bývala s ní v dílně už jsem se něčemu i přiučila, a tak vznikla první pálená dílka přetřená burelem a někdy jsem si troufla i na glazury.

Tohle je poslední vypálená věc - rok 2008

Pak už přišly na svět děti a všechny mé koníčky a záliby šly stranou. Ne stranou, byl jim naprostý konec. Modelování, malování, psaní, čtení, sport - GAME OVER.
Pak už se to ale nedalo vydržet, a jakmile alespoň první holčička povyrostla, potřebovala jsem vymodelovat nočníček pro nejoblíbenější panenku a obsah nočníčku, abych mohla ve 3D znázornit, co se od nočníčku čeká. Švagrová mi tehdy věnovala pár zbytečků Fima, abych zkusila další druh materiálu . Dítě se podařilo odplínkovat, z posledních drobků jsem vymodelovala pro panenku ještě lahvičku s mlíčkem a první malý dortíček a první jídlo.



Na svět se vyklubala druhá holčička, a zase bylo na pár let s tvořením utrum. Naštěstí nebyla tak poživačná jako ta první, která do svých útrob posílala cokoliv, co nebylo k jídlu, a tak si před dosažením druhého roku začala s malým jídlem hrát a krmit panenky. To už jsem si zakoupila knížku, jak modelovat prťavé jídlo, pořádnou porci Fima a po nocích tvořit na konferenčním stolku v obýváku své první menu pro panenky. Moje minijídlové počátky jsou naházené v plastové krabici. Tato krabice u holčiček, které u nás byly na návštěvě, budila nesmírné nadšení. Když jsem pro sousedku vyráběla sadu pro její dcerku, navrhla mi, ať to zkusím nabídnout i jinde, protože pro panenku seženete auto, poníka, kočár, veterinární ordinaci i mimino, ale najíst jí nedá nikdo. Není divu, že jsou tak vychrtlé a tím dávají dětem špatný příklad. Jíst se musí.
A takto se tedy klikatila má modelovací cesta. Od Robinsona až k panenkám. Od malé archeoložky a píditelky k velké (ve všech směrech) mámě, co pořád vaří, protože všichni mají neustále hlad. Třeba se ještě vrátím i k malování, psaní (v tomto směru vlastně taky znova vstávám z popela...), přečtu si i něco jiného než zprávy (vesměs špatné) a třeba i zase začnu sportovat. Teď bych asi získala kýžených vavřínů v sumo, ale třeba zase jednou budu svalnatá a pružná a štíhlá a ohebná a až si přimaluju i xicht, tak zase i kočka jako když mi bylo 30. Doufám, že to v příštích 40 letech zvládnu.

Převzato z mého blogu na http://www.fler.cz/minijidlo

 

Kam dál

Reklama